I když se nám to občas protiví, nenaděláme nic. Jsou tady s námi. Jejich revírem jsou nádraží, a v okamžiku kdy vytáhneme peněženku, je jejich tempo vražedné. Bezdomovci a žebráci, lidé, kteří se vlastním či cizím přičiněním ocitli na ulici. Práci nemají, a tak se zdrojem jejich obživy stávají bohatí a lítostiví kolemjdoucí.
Jistě už vás také někdy někdo z nich zastavil se slovy: „Jsem na ulici.“, „Nemáte na housku?“, popřípadě prostě jen „Nemáš bůra?“ Zkrátka obvyklé fádní, omšelé, tisíckrát a jednou řečené výmluvy. Ne všichni je ale používají. Občas se i mezi žebrajícími najdou kreativní a nápadití jedinci.  Zdroj: Wikimedia Commons
Jeden příklad z Jihlavského nádraží: Kamarád se vracel z vandru a čekání na vlak si krátil pobytem v tamní občerstvovně. Když se blížil příjezd jeho vlaku, zaplatil a vyšel ven. V tom ho zastavil potácející se muž ve flekatých tesilkách a ušmudlaném saku, které rovněž zažilo lepší časy. „Podivej se,“ vypravil ze sebe se značnými obtížemi. „Já su právník a čekám tady na klienta, kerej mi má přinýst v kufříku sto tisíc. No ale momentálně mně chybí třináct korun. Neměl bys?“
Kamarádův pohled padl za hlavu pana právníka, přímo na ceduli, na níž se skvěl nápis Gambrinus – 13 Kč, načež se srdečně rozesmál a žíznivému advokátovi věnoval za dobrou historku ne třináct korun, ale rovnou dvacku. Tehdy mi došlo, že snaživost a kreativita se musí podporovat za každou cenu, a tak jsem přísahala, že za dobrou historku obdaruji penězi či cigaretou sebehoršího pobudu. Předsevzetí zatím zdárně plním. V létě jsem se vracela ze zkoušky domů. Do odjezdu vlaku bylo ještě času dost, a tak jsem si ještě před pražským hlavním nádražím zapálila cigaretu. V tu chvíli jako by se mi nad hlavou rozsvítil blikající červený majáček a bylo jen otázkou času, kdy se dostaví první žadatel. Přišel téměř okamžitě. „Slečno, neměla byste cigaretku?“ otázal se slušně. Pamětlivá své přísahy jsem zalhala, že nemám, přičemž jsem se k němu otočila zády s myšlenkou, že když mu nestojím ani za pořádnou výmluvu, tak ať mě nechá na pokoji.
Pána to ale neodradilo. Začal mi vyprávět o kytaře Lenky Filipové, kterou mu ukradli v tramvaji, plynule přešel na zážitky z Afghánistánu a v další větě pokračoval poučením, jak správně a bezpečně pracovat na soustruhu. Když začal kachním hlasem kvákat největší hity Karla Gotta, dala jsem mu bez lítosti celý zbytek své krabičky. Jsem ale asi jedna z mála, která se řídí takovýmto pravidlem. Většina lidí s bezdomovci nechce nic mít. Kamarád Šmudla si dokonce vypracoval vlastní obrannou taktiku, jak jim vzít vítr z plachet. Kdykoliv se k němu žebrák přiblíží a otevře pusu, aby přednesl svou žádost, vyštěkne na něj Šmudla bez váhání „Nemáš bůra?!“ Zmatený bezdomovec se většinou pod tak tvrdou ofenzívou vzdálí se zmateným výrazem a ukřivděným mumláním „Ale to jsem chtěl říct já…“
|
|
|
