Proč se vyplatí absolvovat zdravotní kurz
Při pohledu na roztrhaná těla mne polévá studený pot a biologii rozumím asi jako slepice dějepisu. Navíc jistojistě vím, že nechci být záchranářem. Přesto jsem se rozhodl přihlásit na zdravotní kurz. O tom, že základní zdravotní vzdělání má smysl, snad ani není třeba diskutovat. Bylo tedy jen otázkou času, kdy seženu dostatek odvahy a důvtipu k tomu, abych něco takového absolvoval. Stalo se tak letos na podzim. Z bohaté nabídky kurzů si vybírám „klasiku“ pořádanou Českým červeným křížem – dva víkendy napěchované jak přednáškami, tak praxí. Zatím sice moc nevím, co čekat, ale jedno vím jistě už teď: na letošní říjen dlouho nezapomenu. Bacily, bacily pro všechny!
Během prvního letmého průzkumu osazenstva si uvědomuju zajímavý fakt. Že bude většina účastníků pocházet z pedagogického prostředí, to jsem tak nějak čekal. Více mě však překvapuje značný nepoměr mužů a žen. Všehovšudy jsme tu vlastně jen čtyři chlapi z nějakých pětadvaceti lidí. Hned na úvod nám přednášející s ledovým klidem povídají, jaké bakterie a infekce okolo nás poletují. Divím se, jak málo stačí k tomu, aby člověk umřel na kdekterou nemoc, a přemýšlím, zda jsou hygienické předpisy vyšroubované do naprosté absurdity, nebo zda mám začít nosit roušku. Mé původní představy o zdravotnickém kurzu se začínají naplňovat ve chvíli, kdy dochází na úrazy a jejich ošetřování. To je ono! Krev, bolest, šok a uvědomělý laik, který přesně ví, co dělat. Všichni přítomní nasávají nové vědomosti, aby posléze v praxi úspěšně zachránili poraněného figuranta. „Přiznám se, že moje znalosti před začátkem kurzu byly na bodu mrazu. Program tu mě hodně posouvá,“ líčí mi Jan Fojtů, jeden z účastníků.  Naše první pokusy o záchranu „tonoucího“ končí mnohdy spíše tragicky.
Přijde den, zúčtujem spolu
Zatímco první víkend jsme omdlévali „jen jako“, během druhého víkendu nám jde skutečně o život. Tedy vlastně jen některým. Ve zlínských lázních se učíme, jak úspěšně pomoci topícímu se plavci. První pokusy o záchranu nicméně končí spíše tragicky. „Nikdy jsem se nenalokal vody tolik jako dnes,“ svěřuje se mi kolega Fojtů, který jinak chodí plavat poměrně pravidelně. Mě pro změnu chytá v půlce výuky bolestivá křeč do lýtka. Ještěže je náš mladý instruktor obrněn trpělivostí a celou dobu se potutelně usmívá. Vrcholem našeho šestidenního snažení je nedělní závěrečná zkouška skládající se z písemného testu a praktické pomoci zraněnému. Moje první dílčí vítězství přichází hned ráno, když se mi daří úspěšně vstát. Po takřka celonočním biflování a čtyřech hodinách spánku potřebuju první pomoc hlavně já, jenže žádná dobrá duše se mnou bohužel nemá slitování. Při praktické zkoušce se pak snažím správně naložit s člověkem v bezvědomí, tedy resuscitovat ho a volat záchranku. Stejně jako všichni ostatní účastníci vše úspěšně zvládám, za což dostávám potvrzení, že můžu následující čtyři roky dělat zdravotníka zotavovacích akcí. „Stejně si tajně přeju, abych své znalosti nemusel nikdy využít,“ špitne po všem kolega Fojtů. Záchranář, ten tvrdej chleba má
Dva víkendy plné teoretických úrazů, sanitek, krve a traumat docela rychle utekly. Určitě toho všeho nelituju, v absolvování kurzu totiž vidím mnoho pozitiv. Vlastně si myslím, že alespoň základní znalosti v oblasti první pomoci by měl mít každý, protože mohou přijít chvíle, kdy o životě nebo smrti člověka rozhodují vteřiny nebo milimetry. |
|
|
|
