Rostock, pondělí 24. srpna 1994. Sídliště je zahaleno tmou. V temnotě je cítit pulsující masa rozvášněného davu. Mezi paneláky se rozléhá dupot tisíce nohou, odráží se od stěn a zintenzivňuje. Zvuk tříštěného skla. Sílící hukot. Z neartikulovaného bučení se pomalu, slovo za slovem, vylupuje davový pokřik. „Německo Němcům! Cizinci ven!“ Noc prozařuje osamocený plamínek. A pak další. První zápalná láhev prosviští vzduchem a roztříští okno ve třetím poschodí. Byt zachvátí požár, je slyšet křik a cítit štiplavý ostrý zápach kouře. Dav se vzedme v mohutné vlně šílenství a nenávisti. Není k zastavení.
Photo © Zorro Film
K výbušným událostem dusného léta před jednadvaceti lety se ve svém čtvrtém snímku Jsme mladí, jsme silní vrací německý režisér Burhan Qurbani, syn afghánských politických emigrantů, kteří se do Německa přistěhovali v roce 1979. V době útoku rozvášněného rostockského davu na sídliště vietnamských přistěhovalců mu bylo dvanáct let. „Byl jsem malý a všechno jsem ještě nechápal. Ale vím, že jsem tehdy poprvé pocítil své cizinectví. Svoji nevítanost. Cítil jsem, že tu nejsem doma,“ vzpomíná Qurbani. „Poprvé jsem pochyboval o svém domově. A myslím, že ti, kteří tehdy házeli kameny a zápalné láhve, cítili vlastně sami něco hodně podobného.“ Obyvatelé východního Německa trpěli po sjednocení země frustrujícím pocitem ztráty vlastní identity. Přes noc se stali cizinci ve vlastním státě a tato duchovní nejistota se spolu se špatnou ekonomickou situací východních spolkových zemí stala živnou půdou pravicového extremismu.
Nenávist a nuda
Dvouhodinové hrané drama z minulého roku dokumentuje xenofobní náladu východních Němců, která v létě 1994 vykrystalizovala až v násilné útoky na přistěhovalce. Průběh událostí máme možnost sledovat střídavě očima tří hlavních protagonistů: dvacetiletého mladíka, který tráví veškerý svůj čas potloukáním po okolí ve společnosti rebelující party svých vrstevníků; mladíkova otce, unaveného místního politika; a mladé, plynně německy mluvící Vietnamky, která v Německu už léta žije a pracuje a s rodinou a přáteli bydlí v jedné z ohrožovaných ubytoven. Tato trojice reprezentuje tři odlišná sociální a kulturní prostředí a z nich vycházející diametrálně odlišné zkušenosti a otevírá nám tak zajímavý mnohostranný náhled na komplexní problematiku rasismu. Vybrané klíčové scény násilí a emoční vypjatosti jsou ve filmovém zpracování podtrženy jednoduchým černobílým ztvárněním. Dlouhé sekvence snímku jsou vyhrazeny pro nedějové scény, kdy se ústřední mladá parta bezcílně potlouká špinavými městskými ulicemi a omšelými panelovými sídlišti, nebo jen tak posedává v autě zaparkovaném na pustém betonovém parkovišti. Je jim kolem dvaceti, jsou mladí a jsou silní. A k smrti se nudí. Ve svém životě nenacházejí smysl, do budoucna nemají žádnou perspektivu. Nemají nic než svoji mladou rebelii. A tak je jim jakákoli možnost slovního a ještě lépe fyzického střetu vždy vítaným vytržením z každodenní monotónní nudy. Ideová prázdnota
Ti, kteří před jednadvaceti léty rozvášněně zaútočili na sídliště emigrantů, nebyli většinou žádní političtí extremisté. Mnohem hůře – byli to hlavně obyčejní lidé. Tatíkové, kteří si v teplácích odskočili od večerního fotbalu, znuděná mládež, frustrovaní měšťáci. Lidé, kterých když se reportéři zeptali, proč tam jsou, nebyli schopni zformulovat žádné jasné ideově motivované zdůvodnění. Byla to neinformovanost, omezenost a nejspíše i strach, co je tehdy vyhnalo do ulic a do útoku proti obecně nekonfliktním, pracovitým vietnamským přistěhovalcům. Burhan Qurbani natočil svůj film jako varovné memento: nezapomínejme na svoji minulost. Od roztockých nepokojů uplynulo téměř čtvrtstoletí a ulicemi východoněmeckých měst znovu pochodují demonstranti. Znovu jsou to obyčejní lidé, kteří mají velký strach a málo informací. Znovu z jejich řad nebezpečně zaznívá xenofobní rétorika a znovu plodí nepochopitelné zmatení pojmů. „My jsme ten lid!“ skandují přívrženci radikální protiislamistické iniciativy PEGIDA (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu) při svých průvodech východoněmeckými metropolemi. Převzali tak a bezostyšně zneužili ve zcela pokřiveném kontextu heslo, které ve východním Německu původně zaznívalo na protirežimních demonstracích v roce 1989. Tehdy symbolicky vyjadřovalo touhu po demokracii, solidaritě a občanských, potažmo lidských právech. Co vyjadřuje dnes? Pokrytectví a slepou nenávist. |
|
|
|
