Západ chce radikálům znemožnit export ropy. Jsou ale západní země připravené podílet se na humanitární katastrofě, kterou by to způsobilo?
Stále hlasitěji se mluví o tom, že radikálové z Islámského státu financují své aktivity prodejem kradené ropy. Protože bojovníci IS ropu na světové trhy pašují přes turecké hranice, nebylo by možná od věci tureckou hranici neprodyšně uzavřít. Stoupenci tohoto postupu argumentují tím, že ropné embargo by radikálnímu hnutí znemožnilo vést bojové operace. To by mohlo zachránit tisíce lidí. Někdy ale opomíjí skutečnost, že totální blokáda by mohla stát statisíce životů. A že většinu z nich by tvořili civilisté.
Nebylo by to ostatně poprvé, co by iráčtí civilisté pocítili důsledek ropné blokády. Řada z nich si totiž ještě živě pamatuje důsledky ropného embarga z 90. let. OSN tehdy zakázala režimu Saddáma Husajna vyvážet „černé zlato“ na světové trhy, aby jej donutila zničit irácké zbraně hromadného ničení, přijmout monitorování svých zbrojních zařízení a uznat suverenitu sousedního Kuvajtu. Jinými slovy mělo ropné embargo zabránit tomu, aby Saddám Husajn zopakoval svůj pokus o anexi Kuvajtu ze srpna 1990. Sankce a embarga jsou střílení slepými
Záhy se ovšem ukázalo že Saddámův režim je proti sankcím imunní. Trvalo totiž skoro čtyři roky, než irácké národní shromáždění v listopadu 1994 přistoupilo na první požadavek OSN a uznalo suverenitu a hranice Kuvajtu. Podobně zatvrzele se režim sunnitského diktátora stavěl i ke zbraním hromadného ničení. Zpráva Zvláštní komise OSN pro dohled nad destrukcí iráckých zbraní hromadného ničení sice v dubnu 1998 potvrdila, že Irák do značné míry vyhověl požadavkům OSN, co se týče jaderných a chemických zbraní, ale že to samé se nadá říct o zbraních biologických. Dokonce ani v roce 2000, tedy skoro deset let po vyhlášení sankcí, nechtěl Husajn na irácké území vpustit zbrojní inspektory OSN, aby situaci prověřili. Definitivní jistotu ohledně iráckých zbraní hromadného ničení tak západní země získaly až po americké invazi z roku 2003. S ohledem na výše zmíněné skutečnosti je tedy zřejmé, že ropné embargo svůj účel prakticky nesplnilo. Důležité ale je především to, co se dělo během let, kdy irácká vláda nesměla legálně vyvážet svoji nejcennější komoditu. Běžní lidé totiž záhy po vyhlášení sankcí pocítili palčivý nedostatek všeho od potravin, léků a oblečení až po pitnou vodu, k níž mělo ke konci 90. let přístup jen 41 % obyvatel země. Kvůli podvýživě a následným nemocem, které ještě umocnila špatná zdravotní péče a kontaminovaná voda, v Iráku mezi lety 1991–98 podle zprávy organizace UNICEF zemřelo nejméně 500 000 dětí ve věku do pěti let a celkově se Irák mezi lety 1990 a 2000 propadl z 55. na 126. místo v žebříčku nejrozvinutějších zemí. Boj proti zlu?
Stejně tak je důležité zmínit, že ve stejné době, kdy Iráčené umírali po statisících, si Saddám Husajn spolu se svými nejbližšími nadále užíval blahobytu a přepychu, na který byl zvyklý. Naopak strádání svých poddaných Husajn některými kroky zbytečně prodlužoval – když Rada bezpečnosti OSN v dubnu 1995 navrhla irácké vládě, že by mohla vyvážet určité množství ropy výměnou za dodávky potravin a léků (tzv. program ropa za potraviny), Husajn toto odmítl. Kvůli jeho tvrdohlavosti trvalo další rok a půl, než k potřebným lidem dorazily první balíčky s pomocí. Irácký diktátor v té době sice musel čelit několika vzpourám, žádná ale nedokázala otřást jeho pozicí svrchovaného tyrana. Je ale nutné zmínit, že určitou vinu nese i mezinárodní společenství, které nebralo ohled na Husajnovy stížnosti o tom, že Irák většinu požadavků splnil. I tak ale Husajnovo chování v 90. letech jasně dokazuje, že diktátorský režim dokáže ustát i ty nejtvrdší sankce, přičemž civilisty klidně nechá umírat po statisících. A vzhledem k tomu, že režim Islámského státu si s tím Saddámovým v tomto ohledu příliš nezadá – vždyť polovina jeho velitelů dříve sloužila v Saddámově armádě – by se v otázce ropného embraga mělo postupovat nanejvýš obezřetně. Pokud totiž bez rozmyslu uzavřeme turecké hranice a odřízneme islamisty od jejich příjmů, může se stát, že se situace z 90. let zopakuje. Tedy, že ve jménu boje proti zlu způsobíme smrt dalších několika set tisíc lidí. |
|
|
|
