Sedím si takhle u čaje a vychutnávám večerní klid. V televizi běží pořad StarDance, na taneční parket právě přichází Lukáš Pavlásek s tanečnicí Lucií Hunčárovou. Začíná hrát hudba. Všímám si jeho toporných kroků a zvláštního držení těla. Najednou předvede pohyb, který se vymyká snad všem fyzikálním zákonům. Pak přijde pověstná Pavláskova nožička. Je to vskutku veselé představení. I komentáře Marka Ebena v tom všem jaksi ztrácejí sílu. Porotci dávají shodně nízké hodnocení, Lukáš Pavlásek ale přesto zůstává pánem situace.
Zamyslím se nad tím, kdo by mohl být ze současných osobností mým hrdinou. Mimo těch sportovních si na nikoho nevzpomenu. O to víc mě ale baví lidé, kteří se nestali hrdiny z vlastní vůle. Dostali se ke svému „hrdinství“ tak nějak náhodou. Pavláska nikdo zpočátku nefavorizoval. A hle, dotáhl to až do finále. I přes hodnocení poroty a přes rostoucí nevoli některých diváků. Ano, možná jde o hloupou soutěž, ve které (aspoň jak se tvrdí) rozhodují hlasy sledujících. O něčem to ale vypovídá. Češi mají tu úžasnou schopnost vycítit příležitost k recesi. Martin Pohl alias Řezník je další případ osamělého bojovníka. Nemyslím si, že by se cítil nějak ukřivděný neudělením ceny v anketě, ve které úroveň interpreta hraje skoro zanedbatelnou roli. Chování generálního sponzora, minerálky Mattoni ho ale vyprovokovalo k reakci. Na svém facebookovém profilu nebo i v rozhovoru pro DVTV se ohradil proti používání dvojího metru a vyhlášení Tomáše Ortela i přes jeho rasistické postoje v minulosti. Řezník také několikrát použil ve svých klipech „pohoršujícím způsobem“ produkty značky Mattoni. Ta se proti jeho jednání ohradila výzvou ke stažení videa a hrozbou žaloby. Na to Řezník reagoval po svém – žádal finanční odměnu, kterou měl za vítězství v kategorii Mattoni Hvězda internetu obdržet. Tady totiž nejde o peníze za anketu. Ani o korektnost, se kterou si Řezník ve svém projevu nikdy hlavu nelámal. Ale o princip. Tihle malí hrdinové mají jednu věc společnou. Nechtěli s nikým ani ničím bojovat. Jenom dělat, co je zrovna baví. Někomu to ale bylo trnem v oku. Autor Oprásků sčeský historje asi nechtěl být hlavní hvězdou Comic Conu. Na jeho satirickou interpretaci českých dějin ale slyšelo široké publikum. Marné byly hlasy rodičů a především odborníků z Ústavu pro jazyk český. Nářek nad przněním češtiny a údajným špatným vlivem děti zůstal nevyslyšen. A právě kritické hlasy, které měly potřebu se nad těmito lidmi pohoršovat, z nich hrdiny udělaly. Čím více jich bylo, tím se terče jejich zášti stávaly silnějšími. Potřeba se nahlas vyjádřit, ať už naživo, nebo v online světě, převyšuje racionální uvažování. Můžeme být rádi, že se najde někdo, kdo představuje to nepatrné zrnko písku, které zastaví celou mašinérii. Že vedle Řezníků, Zmikundů a Pavlásků máme i hrdiny, kteří se nebojí i přes možné problém a komplikace ozvat proti skutečným problémům. Jsem zatraceně vděčný, že vedle stínu hlouposti a zloby, který vrhají falešní spasitelé, ať už to jsou Konvičkové, pochybní rockeři, nebo samozvaní kouzelníci, existují světlé body v podobě malých hrdinů. Nemění dějiny, neformují spořádanou společnost. Přesto je s nimi svět daleko snesitelnější. |
|
|
|
