KOMENTÁŘ: Osamocená hrdost hongkongského studenta
Alan Lexa
PicturePhoto Credit: pasuay @ incendo via Compfight cc
U mě doma bude Sametová revoluce vždy trochu posvátnou událostí. Nebyl jsem u toho, ale moji rodiče ano. Vyšli na Náměstí SNP v Bratislavě, skandovali, zvonili klíči. Sílu toho okamžiku přenesli i na mě a vždycky, když se blíží 17. listopad, jsem na ně hrdý. O to těžší je pro mě sledovat, jak dnes moji vrstevníci v Hongkongu bojují nejen s nepřístupnými politiky, ale také s nepochopením vlastních rodin.





Na událostech roku 1989 mě vždy nejvíc oslovovala nefalšovaná lidská vzájemnost, která tehdy v Československu panovala a letos ji na Právnické fakultě UK vyzdvihoval například i premiér Sobotka. Studenti v Hongkongu ji teď pociťují také, když na demonstracích sdílí jídlo, kosmetiku, či místa na spaní.

,,Díky protestům jsem si uvědomila, jak jsou obyvatelé Hongkongu kultivovaní a zodpovědní. Objevila jsem tady lidi z mojí krevní skupiny a novou lásku k Hongkongu. Jsem hrdá na to, že mohu být součástí tohoto hnutí,” říká například čerstvá absolventka mediálních studií Charlotte, která na okupovaných místech tráví každou volnou chvilku.

Poklidný a organizovaný charakter protestů strhl i začínajícího manažera Billyho, který se k hnutí v jeho počátcích stavěl neutrálně. Jakmile policie použila vůči demonstrantům násilí, byl to pro něj alarmující signál. ,,Na takové metody nemůžeme přistoupit, to by nebyl Hongkong. Hongkong je místem, kde se snažíme věci zlepšit diskusí,” líčí svůj pohled. Na demonstracích poté strávil několik dní a věnoval jídlo tzv. zásobovacím stanicím.

Doma se ovšem tento krok nesetkal s pochopením. ,,Otec se mě ihned zeptal, co mě to v té škole naučili za hlouposti. Vysvětlil jsem mu svoje stanovisko, ale nedomluvili jsme se. V rodinách mých přátel je to běžná věc.”


Jistoty a prosperita

Billy a Charlotte se shodují v tom, že politika a budování občanské společnosti není silnou stránkou starší generace. Ta chce hlavně zachovat ekonomickou stabilitu a deštníkové hnutí často redukuje jen na to, co ji přímo omezuje - cesta do práce trvá o půl hodiny déle, některé obchody zůstávají zavřené. Samotnou podstatu protestů pak přehlížejí, nebo ji nepovažují za důležitou. Demokracie je pro ně něčím vzdáleným. Něčím, co je podřízené ekonomickým zájmům. Pro Charlotte je klíč k pochopení jejich nečinnosti ještě o něco jednodušší: ,,Mají strach. Bojí se, že ztratí něco, co teď mají.”

Generace Charlottiných rodičů ovšem není jedinou částí společnosti, která odmítá vyjít studentům naproti. Vláda Hongkongu zatím neprojevila snahu o nastolení dialogu, a hongkongský nejvyšší soud dokonce minulý týden nařídil vyklizení ulic. ,,Je to složitá situace, protože demonstranti nemají jinou možnost než vystupovat pokojně. Když budou agresivní, veřejnost se obrátí proti nim,” tvrdí Billy.

Občanská (ne)poslušnost však zatím hnutí žlutých stužek (symbol deštníkového hnutí, sympatizanti Pekingu se označují modrými) nikam neposunula. ,,Nevíme, co máme dělat, jak tyhle protesty ukončit. Už několik týdnů se nic neděje a nikdo s námi nekomunikuje. Cítíme se tak osamoceni…,” říká Charlotte. Protesty dospěly do mrtvého bodu a z okupačních zón se stala místa, kam se lidé chodí jenom vyspat. Charlotte zde našla svůj druhý domov. ,,Přijdu tam, posedíme s kamarády, pokecáme, a pak se to celé opakuje. Nic se neděje.”


Nedoufáme - zůstáváme

Stejně jako moji rodiče před pětadvaceti lety, ani Billy a Charlotte na začátku nevěděli, do čeho jdou. Nečekali revoluci, ale sledovali společenské změny a nemohli zůstat nečinní. Sílící počínšťování Hongkongu vzbuzuje obavy zejména u Billyho: ,,Ve vnitrozemí jsou lidé orientovaní na materiální hodnoty, bohatství u nich vzbuzuje respekt. Nechci, aby se lidé u nás chovali stejně, protože peníze nejsou všechno.”

,,Přidala jsem se k bojkotu vyučování, protože jsem viděla lidi bojující za demokracii a podle mě bychom si neměli nechat ujít jakoukoli šanci na projevení svého názoru. Pak přišel slzný plyn, a to mě jen utvrdilo v mém postoji,” popisuje důvody, proč se do protestů zapojila, Charlotte. ,,Někde hluboko uvnitř jsem vždycky tušila, že to nikam nepovede, ale budu bojovat dál. Kdybych nebojovala za své sny, měla bych velké výčitky.”

Přesto tváří v tvář blížícímu se neúspěchu hongkongskou mládež neopouští racionální myšlení. Klid, s nímž porážku přijímají, je pro mě jen těžko uvěřitelný. Arthur, student se kterým jsem mluvil v době nejsilnějších nepokojů, mne překvapil hned dvakrát po sobě. Nejdříve, když po půl hodině vesměs optimistického rozhovoru prohlásil, že nevěří v úspěch hnutí. A hned vzápětí, když slíbil, že svůj domov neopustí.

Charlotte se již také rozhodla vytrvat: ,,Když vidím, co všechno obětují ostatní, motivuje mě to, abych zůstala. Nikdy nezapomenu na to, jak všchni ti lidé trávili noci v ulicích, jenom proto, aby vyjádřili svůj názor.”

,,Myslím, že u vás byl komunismus dostatečně dlouho na to, aby se v lidech nahromadil vztek,” komentuje Sametovou revoluci Billy. ,,Tady je to podle mě stále padesát na padesát, což nestačí. Možná ale moje děti budou jednou vyrůstat ve stejném duchu jako ty,” vtipkuje nakonec.

Demokracie, svoboda projevu, neutuchající snaha o lepší společnost. Jestliže měl v Československu listopad '89 nějaké ideály, pak je zřejmé, že ty dnes ožívají v hlavách mladých lidí na opačném konci světa. A za to jim patří můj obdiv.
"Demokracie je pro ně něčím vzdáleným. Něčím, co je podřízené ekonomickým zájmům."
"Myslím, že u vás byl komunismus dostatečně dlouho na to, aby se v lidech nahromadil vztek."