Chceš ochutnat pravou Ameriku? Už to není tak snadné
Kateřina Kadlecová
V mlhách zahalené San Francisco, andělsky slavné, přesto špinavé Los Angeles, stylové a vyhřáté Miami, uhlazeně sněhobílý Washington a hlavně – New York, město měst, urbanistické klišé, které nikdy neomrzí… Tato místa už dávno neznamenají nedostižné dálky, o kterých si dříve snívali všichni bez rozdílu věku, pohlaví nebo společenské třídy.
Až na pár šťastlivců, nebo naopak nebohých emigrantů, byla Severní Amerika pro většinu lidí u nás jen imaginární cestovatelskou metou. S otevřením hranic v devadesátých letech přišel boom a s plnějšími peněženkami rostla možnost podívat se na nevídaná místa. Zatímco generace našich rodičů si poprvé do letadla sedla ve třiceti nebo spíš ve čtyřiceti, až děti konečně odrostly, pro dnešního vysokoškoláka už začíná být létání stejně přirozené jako zveřejňování fotek z páteční party na Facebooku. Práce a zábava v poměru 3 : 1 Zlom zahraničního cestování studentů přinesl nejenom vysokoškolský výměnný program Erasmus, ale poněkud za hranicemi studia také program Work and Travel USA. Napřed práce, potom zábava – tak by se dal velmi volně přeložit název programu. Projekt se rozmohl v první polovině minulé dekády, kdy ho začaly nabízet, nebo kvůli němu i vznikaly, tuzemské cestovní agentury, jako jsou Student Agency, Atep nebo třeba Czech-us. Spojené státy už nebyly jen výsadou dětí z bohatších rodin. Studenti vzali svůj osud do vlastních rukou a během pár let doslova ovládli Ameriku. Zní to přece tak snadně! Zažít Spojené státy a vydělat si na pobyt přímo na místě. Program se skládá ze dvou částí. Stěžejní je ta první, pracovní. V průměru stráví účastníci v USA skoro čtyři měsíce, zhruba tři měsíce pracují v jedné lokalitě. Na zbývající dva až tři týdny kupují letenky, zamlouvají motely a hromadně půjčují auta, aby se mohli rozjet po Route 66, jako to dělal Jack Kerouac, a utratit svoje úspory do posledního dolaru. Od bazénu zpátky do školy Pracovní pozice většinou zprostředkovávají zmíněné agentury. Můžete si třeba vybrat mezi nejpopulárnější pozicí plavčíka, nebo si zvolíte jinou variantu z nabízených sezónních prací – v restauraci, v obchodě, v hotelu. Anebo na vás nějaký ten džob prostě zbude. Mladí se vracejí v druhé polovině září, přesně tak, aby stihli začátek vyučování. Jednou z hlavních podmínek programu totiž je, že zájemce musí být studentem vysoké školy. I přes to, že celý program zní jako prostředník v plnění snů mladých lidí, jako jedna velká pohádka, v posledních pár letech tento revoluční způsob cestování tak trochu přerůstá všem zúčastněným přes hlavu. Ještě třeba před pěti lety si Aneta, jedna z plavčic, po příletu libovala nad placenými přesčasy, klidnou prací na bazénu a chlubila se svou angličtinou, která se díky kontaktu s rodilými Američany vyhoupla nejmíň o úroveň výš. Přesčasy se proplácejí už jen výjimečně Pracovní podmínky se liší od lokality k lokalitě, vše závisí také na typu dané pozice. Pokud se ale účastník dostane do jedné z turistických destinací, kde se nachází naprostá většina nabízených pracovních míst, bude nejspíše čelit následující situaci: resort bude totiž vždycky jen resortem, bez ohledu na to, jestli se nachází ve Středomoří nebo v USA. Pravou Ameriku nemá student šanci zažít, dokud nezačne cestovat. Kontakt s místními bude omezen maximálně na zákazníky v obchodě, případně plavce v hotelovém bazénu, se kterými stejně prohodí jen několik neustále se opakujících konverzačních frází přes celé léto. V lepším případě bude zaměstnavatele reprezentovat Američan, i když to, zejména na východě také není pravidlem, spíše výjimkou. Díky rozmachu programu do zemí v celé Evropě přijíždí každým rokem víc a víc Čechů, Slováků, Poláků, Bulharů, Makedonců, Rumunů, Srbů, Moldavanů a dalších obyvatel střední a východní Evropy. Co se týká platových podmínek za odvedenou práci, největší změnou posledních let je trend v neproplácení přesčasů. Podle amerických zákonů musí být každá odpracovaná hodina nad hranici čtyřiceti hodin týdně ohodnocena 1,5 násobkem dané hodinové mzdy. Tomu se chtějí zaměstnavatelé vyhnout, a proto nabírají více pracovníků. Mohou si to dovolit. Jestli totiž Čech nebude pracovat pouze 35 hodin týdně za minimální mzdu, 7 dolarů a 25 centů za hodinu, Moldavan touto částkou nepochybně nepohrdne. Na Work and Travel se musí jet se střízlivými představami Není to tak, že by práce nebyla, jen se každý účastník musí hodně snažit, aby si vydělal na vysněné cestování. A slevit ze svých očekávání. Už také nemusí být pravidlem, že si student v Americe přijde na slušné peníze. Zahraniční zkušenost je každopádně v mnoha ohledech nedocenitelná. Člověk, který se od maminky vzdálil maximálně na desetidenní cestu do Chorvatska, se naučí trpělivosti, tolerantnosti a vážit si peněz. Ve většině případů se student musí postarat sám o sebe úplně poprvé. A nesmíme zapomenout na to hlavní, naučí se užívat si života – zastaví se mu dech při pohledu na San Francisco tonoucí v bílém oparu, podlehne opojení z New Yorku – města, jehož iniciály nosí na kšiltovkách snad všichni skoro po celém světě. Jen už nemůže mít od Work and Travel přehnaná očekávání. |
|