ROZHOVOR: Doma v dobrém i ve zlém
Hongkong nebojuje jen za demokracii, ale také za udržení své jedinečnosti Alan Lexa
Arthurovi je 22 let. Narodil se v Hongkongu, ale dnes studuje ve Spojeném království, odkud s obavami sleduje dění ve svém rodném městě. Na rozhovor kývl téměř bez váhání a nemyslí si, že by se za své názory měl doma dostat do problémů. Ale o hodinu později, když se ptáme na zveřejnění fotky, svůj postoj trochu mění. ,,Radši bych zůstal v anonymitě,” říká. Prý si nikdy nemůžete být jisti, co se v Hongkongu stane.
JEDEN STÁT – DVA SYSTÉMY Demonstrace v Hongkongu pomalu utichají, jednání studentských lídrů s politiky zatím nikam nevedou a Peking již dříve oznámil, že své rozhodnutí nebude měnit. V minulosti se mnoho podobných hnutí rozpadlo kvůli chaosu ve vedení a prosté ztrátě elánu. Jak se podle tebe situace dál vyvine? Na tomto hnutí je opravdu jedinečné, že nemá žádné ustanovené vůdce nebo vedoucí organizace. Ti, kteří měli vést jednání s vládou, jsou z federace studentů, ale není to tak, že by se všichni dohodli na tom, o čem se bude vyjednávat. Vezměte si např organizaci Occupy central. Jejich lídr po použití slzného plynu policisty vyzval lidi k odchodu, ale ti zůstali v ulicích nadále. Demonstrace jsou dost spontánní, což ale také znamená, že každý má své požadavky, někteří větší, někteří menší. Jestliže ale nemáte vůdce, který umí lidi přesvědčit a spojit, pak je v podstatě každý další protestující vaším konkurentem. Co se teď děje, je to, že vláda bude prostě vypouštět sliby a plány, dokud se davy nerozejdou. A Peking, ten zůstane v ústraní a bude říkat, že tohle je záležitost Hongkongu a že by si s tím měla poradit vláda Hongkongu, asi podle principu jednoho státu a dvou systémů. Budou se snažit svalit všechnu vinu na šéfa hongkongské administrativy Leunga Chun Yinga. Myslím, že to je pro ně dobrá výmluva, aby to nemuseli řešit. Myslíš si, že protesty mají většinovou podporu? V různých zprávách jsou k vidění obyvatelé Hongkongu, kteří říkají, že demokracii vlastně ani nechtějí. Je hlas lidu jednotný? Podle mě je. Lidé chtějí demokracii, ale někteří se bojí následků. Generace mých rodičů zažila masakr na náměstí Nebeského klidu. Jsou si zkrátka vědomi určité hrozby a očekávají nějaký trest. Může se něco podobného stát i dnes? To si nemyslím. Čína už si nemůže dovolit takovou izolaci, jako po roce 1989. Dnes je ta hrozba spíše ekonomická. Peking se snaží lidi přinutit k poslušnosti různými výhrůžkami. Například říká, že může omezit počet čínských turistů cestujících do Hongkongu a zdůrazňuje při tom svůj vliv, přestože to je jen nepatrná část našeho HDP. Takhle všechno zveličují. Je jasné, že Čína nechce nic riskovat, její ekonomika je s Hongkongem hodně provázaná, navíc je ve hře také stabilita v jiných autonomních oblastech. Může si Peking dovolit nějaké ústupky? Nenásledovaly by pak třeba i separatistické tendence? Samozřejmě, další provincie by mohly chtít více pravomocí. Nezávislost Hongkongu je ale naprosto nerealistická a není ani podle mě většinovým přáním. Já osobně bych byl spokojen v situaci, kdy bych si mohl zvolit svého kandidáta do čela hongkongské administrativy a zároveň by byl Hongkong stále pod čínskou nadvládou. Nevidím konflikt mezi naším autonomním statusem a demokracií. Zkrátka bychom si navzájem s Čínou neměli zasahovat do vnitřních záležitostí. Takhle by mělo vypadat motto jednoho státu a dvou systémů. HROZBA Z VNITROZEMÍ Protesty začaly poté, co Peking oznámil, že ve volbách šéfa hongkongské administrativy v roce 2017 budou mít občané na výběr pouze ze dvou nebo tří kandidátů. Mnozí to vidí jako porušení dohody se Spojeným královstvím. Není to ale jenom přizpůsobení si nejasné formulace zákona? Jejich propaganda říká: “Všichni můžete volit šéfa administrativy, tudíž vám dáváme demokracii.” Ale demokracie je také o právu být volen. Samozřejmě je těžké obvinit Peking z nelegálního postupu, protože nakonec jsou to oni, kdo píše zákony. My ale můžeme říct, že si to nenecháme líbit, že chceme demokracii. Oni nám dají na výběr mezi komunistou A, B a C, my ale chceme kandidáta, který bude vyhovovat potřebám tohoto města a jeho obyvatelům, ne svému pánovi. Mluvíš tady o propagandě. Jak je to obecně s čínským vlivem na obyvatele Hongkongu? Dozvěděl jsem se například, že hongkongské školy se snaží z dětí vychovávat čínské vlastence a stavět zájmy Číny před zájmy Hongkongu. Jak se tohle projevuje? Podle mě je vlastenecká výchova zásadní věcí. Já jsem v prvé řadě občanem Hongkongu, až potom Číňan, ale opravdu máme strach, že pokud naše děti budou vyrůstat v tomto prostředí, které je vychová v iracionální důvěře k Číně, ztratíme svoji jedinečnost, svoje nezávislé smýšlení. Teď nechci přehánět, ale máme strach, že budeme zotročeni. Zažil jsi ty stejnou propagandu na vlastní kůži? Už tam byla určitá tendence, například při oslavách různých svátků nebo v hodinách dějepisu, kde se šířila nenávist vůči imperialistům a kolonialismu, tedy vůči Japonsku a Spojenému království. Ale hlavní nápor se dostavil až po příchodu C.Y. Leunga, což bylo v roce 2012. Takže jsem asi měl štěstí. Dnes jsou ale k vidění učebnice, které jsou naprosto směšné. Máte tam text o nějakém ceremoniálu, například vyvěšování vlajky, a ta učebnice říká, že to s vámi má něco udělat, máte se rozcítit a třeba i brečet. Pro-pekingské skupiny také dostávájí peníze na pořádání jakýchsi “iniciačních zájezdů” do Číny. Opravdu mě trápí pomyšlení, že by tomu mladí mohli uvěřit. Protože když stokrát zopakujete lež, stává se z ní pravda. Jaké to vůbec je, vyrůstat v Hongkongu a být liberálně smýšlejícím studentem, jako jsi ty? V Hongkongu jsou debaty o politice na veřejných místech trochu tabu, a to i v případě liberálních studentů. Není to dáno žádným právním omezením, ale považuje se to za neslušnost. Nevím, proč to tak je, ale můžete se pak lehce dostat do izolace. Do letošních protestů to bylo, jako kdyby se nás politika neměla týkat. Pro generaci mých rodičů je například hlavním cílem vydělat dost peněz na to, aby mohli emigrovat do vyspělejších krajin, z hlediska politického prostředí, jako jsou evropské země, USA, Kanada. Myslíš tím, že většina studentů má na režim stejný názor, ale nebylo zvykem mluvit o nějaké změně? Ano, tak to bylo zvykem, nemluvit moc o politice. Ale to se nezměnilo jen tak. Způsobil to nástup C.Y. Leunga do funkce šéfa administrativy. Co se tehdy změnilo? Byla omezena svoboda projevu? Od té doby sledujeme větší čínské zásahy do našich domácích záležitostí. Také byl na ulici pobodán jeden novinový editor (Kevin Lai Chun-to, k incidentu došlo v únoru 2014; pozn. red.). To je pro obyvatele Hongkongu něco v minulosti nepředstavitelného. Cítíme, že naše svobody a naše hodnoty by mohly být postupně zničeny. To lidi motivuje, aby se postavili na odpor. Stále však máme, na rozdíl od zbytku Číny, svobodu v přístupu k informacím. Pořád můžu navštívit kteroukoli webovou stránku, aniž by byla cenzurována. Pořád máme Facebook, Twitter nebo Instagram. Jak si může Peking myslet, že v takovém prostředí bude jeho propaganda fungovat? Pro ně je manipulace obyvatelstva nutností. Nepřemýšlí o tom, jestli bude v Hongkongu demokracie, nebo ne. Skrz vlasteneckou výchovu chtějí zaručit pro-pekingské vedení v každém případě. Pak je tu také otázka jazyka, konflikt mezi kantonštinou a mandarínštinou... Ano, to je další proces. Dnes je 70 % výuky na základních školách vedeno v mandarínštině. Problém při sjednocování jazyka je ale v aspektu podrývání kantonštiny. Učitelé diktují nadřazenost mandarínštiny a kantonštinu prohlašují za zastaralou, neohrabanou a nemódní záležitost. Říkají, že kantonština je jen dialekt, ale pro nás je mandarinština také jenom dialekt, pouze má v zádech armádu. POSLEDNÍ ŠANCE? Jak se tedy díváš na rok 2047, po kterém by podle smlouvy Číny se Spojeným královstvím mohl být Hongkong regulérně pohlcen? Abych byl upřímný, tak rok 2047 je něco, na co lidi v Hongkongu opravdu nechtějí myslet, protože tenhle zákon užívá velmi citlivý jazyk. Doslova je tam “zůstat v nezměněné podobě po dobu 50 let”, takže si nikdo neumí představit a ani se neodvažuje představit, co by mohlo stát po roce 2047. Vlastně ani nevíme, jestli to tehdy Deng Xiaoping (čínský vůdce v 70. a 80. letech, pozn. red.) myslel vážně, nebo jestli si prostě řekl: ,,Padesát let zní jako dlouhá doba, tak tam dáme třeba padesát.” Ale nehledě na to, co bude potom, v tenhle moment se dožadujeme demokracie a obecně se předpokládá, že pokud toho dosáhneme, pak si budeme schopni udržet svoje svobody a styl života i po roce 2047. Takže tady máme dvě absolutně protichůdné tendence. Na jedné straně vzrůstající tlak Pekingu a jeho vlasteneckou výchovu a na straně druhé přání demokratických voleb a nespokojenost studentů s politickým prostředím. Myslíš si, že současné hnutí je tedy pro Hongkong jakousi poslední šancí? Protesty začaly kvůli tomu, že Peking porušil slib a ústavní závazek o zavedení demokracie. Pokud se ty dnešní pseudoreformy dostanou přes naši legislativní radu, pak si nemyslíme, že bude mít Peking motivaci dále reformovat náš politický systém. Takže chceme dosáhnout změnu hned teď a nenechat se zmást zrádnou mluvou Pekingu. Je vůbec nějaká šance, že se tohle stane? Již na začátku jsi říkal, že politické špičky budou volit zdržovací taktiku a že protesty nakonec odejdou samy... Samozřejmě, že jim tleskám za odvahu, boj za demokracii je krásný cíl. Ale pokud tahle vláda bude pokračovat v popírání jejich snahy a bude odmítat vyjednávání, pak nevím, jak by to mohlo skončit dobře. Takže myslíš, že hnutí nakonec selže? Nerad si to přiznávám, ale zdá se mi, že to tam směřuje. Pokud nebude vláda reagovat, nemůžete zůstat v ulicích navěky. Co by to znamenalo pro obyvatele Hongkongu? Zmiňoval jsi, že spousta lidí je připravena emigrovat... Myslím, že generace mých rodičů by prostě odešla. V roce 1997 se hodně lidí bálo komunismu a byli připraveni odejít a vrátit se až po případném zlepšení okolností. Vlastně podle mě ani nepovažují dnešní Hongkong za domov, protože zažili britský režim. Myslím, že si zvykli na to být menšinou, protože když vyrůstali, politickému prostředí dominovali Britové. Ale moje generace, my chceme mít slovo a cítíme, že bychom měli mít slovo v politických záležitostech, nepovažujeme se za menšinu a tím je to pro nás jiné. Ty sám tedy neuvažuješ o životě mimo Hongkong? Ne, Hongkong je můj domov. Vrátím se domů a nebudu přemýšlet o emigraci, zůstanu v dobrém i ve zlém. Kamkoli bych šel, vždycky budu menšinou. Já věřím, že generace mých vrstevníků v dlouhodobém horizontu opravdu změní věci k lepšímu. Věřím, že svoboda v přístupu k informacím se nedá spojit s propagandistickou výchovou. A proč bych se měl poddat, když existuje místo, kterému můžu říkat domov? |
"Lidé chtějí demokracii, ale někteří se bojí následků. Očekávají nějaký trest." "Je těžké obvinit Peking z nelegálního postupu, neboť jsou to oni, kdo píše zákony." "Pro nás je mandarinština také jenom dialekt, pouze má v zádech armádu." |