|
ROZHOVOR: Nechtěný reprezentant na cestách
V českém hokeji se zrcadlí naše mentalita, tvrdí Adam Chmelař Jakub Burian
Jak se přihodí, že jde hráč, který před dvěma roky reprezentoval Českou republiku do 19 let, hrát do Rumunska?
Pardubický klub, ve kterém jsem působil několik let, o mě přestal mít zájem a v podstatě mě vyhodil. Poté jsem to chvíli zkoušel ve druholigovém Vrchlabí, ovšem úrovní a celým fungováním naší třetí nejvyšší soutěže jsem byl velmi zklamán. Hráči si tam dělají prakticky, co chtějí. Říkal jsem si, že takhle skončit nechci. No, Rumunsko ale nepatří zrovna mezi atraktivní hokejové destinace.. To asi ne, ale když přišla nabídka, neváhal jsem. Věděl jsem, že to nebude sranda, ale od mala jsem zvyklý nesedět doma na zadku a starat se sám o sebe. Navíc je to cizina. Podle mě má u nás stále větší váhu, když řeknete, že hrajete v zahraničí, než když hrajete třetí českou ligu. I když je to taková země jako Rumunsko. Balkánská země u Černého moře se řadí mezi hokejovou exotiku, navíc pověst Rumunů jako národa také není nejlichotivější. No je pravda, že Rumuni jsou docela šílení. Myslím tím v oblasti kulturní vyspělosti a co se chudoby týče. Ovšem pokud jde o hokejové podmínky, nemůžu říct půl slova. Náš hlavní sponzor byl z oblasti zdravotnictví, ve kterém se mu dařilo, tudíž pro něj nic nebylo problém. Byt, výplaty, vybavení – opravdu vše fungovalo překvapivě dobře. Ale rok zjevně stačil. Přesně tak. Po lidské stránce se mají jako národ ještě hodně co učit. Před letošní sezónou jsi tak hledal nové angažmá. Proč Švédsko? Právě díky mému rumunskému angažmá se mi otevřely další dveře do hokejového světa. Zřejmě mi k tomu pomohla i vydařená sezóna (26 zápasů, 46 bodů, pozn. autora), ale i taková soutěž je skauty a agenty sledovaná. Když vidí, že má někdo tolik bodů, ihned má na stole několik nabídek. Najednou jsem měl možnost jít hrát do Francie, Itálie či nižších soutěží ve Finsku a Švédsku. Rozhodl jsem se pro Švédsko, protože šlo přece jenom o nejhokejovější zemi. Není právě v tomhle velký problém mládežnického hokeje u nás? Že koukají všíchni na individuální statistiky? Jednoznačně. Nejhorší je, že hráči k tomu nejsou vedeni jen od svých agentů, ale už i od trenérů nebo rodičů. Týmové výsledky jsou v mládeži upozaděné. Problémy vidím ale také jinde. Kde? Kluby zkrátka nemají hráče z juniorů kam posouvat. Není tady dostatek týmů a soutěží, kde by se kluci, kteří opustí mládež, mohli uchytit. Stačí se kouknout právě na Švédsko, tady mají osm mužských soutěží, kde se můžou ti kluci dál rozvíjet, každá z nich je kvalitní. V Česku je extraliga, 1. a 2. liga a pak je prázdno. Krajské soutěže se hrají pro zábavu, kolikrát ti kluci ani netrénují. Kdo tedy u nás už v dorostu či juniorech extra nevyčnívá, zůstává pro něj jedna z nejvyšších soutěží prakticky zapovězená? Dalo by se to tak říct. Jen naprostý zlomek se posune výš. Kolika ze tvých spoluhráčů z mládí se to povedlo? Spočítal bych je na prstech jedné ruky. Jaroslav Pavelka z Hradce, který stejně nechytá, Marek Langhammer, draftovaný do NHL, a Tomáš Nosek, který se pere na farmě Detroitu. Většině mých kamarádů se hokej otrávil. Ti, kteří nemají tak silné pouto, skončili úplně. Přitom se jednalo často o dobré hokejisty, kdo ví, co by z nich nakonec bylo. Proč tedy neodchází mladí hráči dřív do klubů, kde je vidina kvalitních zápasů v dospělé kategorii vyšší? Za všechno může nesmysl, kterému se u nás říká tabulkové hodnoty. Například já jsem byl od 15 do 21 let vázán smlouvou v Pardubicích. Tu museli podepsat všichni, kdo nastupovali tenkrát do dorostu, pokuty za její nedodržení sahaly až k pěti milionům. S každým rokem navíc stoupala samotná cena hráče řádově o několik set tisíc korun. Nedejbože pokud byl ten kluk součástí reprezentačních výběrů nebo si připsal pár startů v extralize mužů. Tam se už bavíme o milionech. Bez peněz do hokeje nelez V pořadu internetového kanálu DVTV prohlásil Pavel Zacha starší (otec reprezentanta do 20 let, pozn. autora), že kluby tím dokonce porušují základní práva dítěte. Souhlasíš s ním? V tomhle s panem Zachou souhlasím. Také kvůli tomu brojí proti této anomálii Marek Černošek z České asociace hokejistů. Držím mu palce. V cizině žádné tabulkové hodnoty neexistují? V žádném případě. Všude jinde si mladí kluci můžou sbalit věci a jít o stadion dál. Nikdo jim v cestě stát nebude, naopak jim ještě popřejou hodně štěstí. U nás by se ti hráči museli sami vykoupit ze smluv, což je vzhledem k tomu, že chodí třeba ještě na základní nebo střední školu, nesmysl. Budoucí klub to za ně nezaplatí? Bohužel tak daleko zatím nejsme. Kluby si nemůžou dovolit přeplácet již tak mladé hráče, právě proto mi tabulkové hodnoty přijdou naprosto stupidní. Je tu ještě jedna možnost, že by klub od smlouvy upustil a pustil hráče zadarmo, nechal mu volnou cestu. Všude se snaží hledat řešení problémů, přijde mi, že tady si lidi dělají akorát naschvály. Ale to už narážíme na to, s čím se setkávám všude v zahraničí. A tím je? Rozdílná mentalita lidí. U nás se pořád všechno řeší, pořád je s něčím problém. V Česku by bylo nemyslitelné, aby kluka pustili jen tak, aniž by z toho lidé z klubu něco měli. Švédský hokej je nastavený úplně jinak, jde jim o hokej jako celek. Hráči si přejí navzájem, nějaká popudivost z toho, že dál gól někdo jiný tady neexistuje. Jejich psychická a mentální síla je zkrátka někde jinde. A také je to na výsledcích vidět. Nemůže za výsledky Tre Kronor také fakt, že švédští teenageři jdou do dospělého hokeje daleko lépe připraveni? Bezpochyby. Tady to u všech sportů funguje tak, že se do nějakých čtrnácti, patnácti let dělá vše pro zábavu. Kdo chce, samozřejmě si přidává. Vše se láme kolem šestnáctého roku, kdy začíná jít opravdu o profesionální hokej. Navíc je hrozně znát, že už takto mladí kluci chodí hrát do nižších soutěží mužů a daleko dříve vyspějí silově, technicky i přemýšlením. Všeobecně platí, že zdejší mladiství vypadají přibližně o 3–5 let starší, než jací doopravdy jsou. Ty hraješ Division 3, tedy pátou nejvyšší soutěž ve Švédsku. Ke které české lize bys ji přirovnal? Je to stejná soutěž jako Divison 2, která se hraje v okolí Stockholmu. Division 3 se hraje v okolí Göteborgu a přirovnal bych ji k naší první lize. Dojem z celkového angažmá ve Švédsku je však nepopsatelně větší. Stejný názor měla také současná kometa českého hokeje David Pastrňák, který hrál před odchodem do Ameriky pouze druhou švédskou ligu, a i ta ho dokázala výborně připravit na NHL. Pastrňák se již těší z amerických dolarů, NHL a nováčkovské smlouvy v Bostonu. Ale dá se uživit také hokejem na této úrovni? Určitě dá. Mnoho hráčů v této lize jde cestou, kdy u hokeje ještě pracuje. A to se pak mají po finanční stránce královsky. Já se věnuji pouze hokeji a vydělám si na české poměry nadstandardní peníze. Ale musím říci, že nemám rodinu a starám se pouze o sebe. Od klubu jsem dostal vlastní byt, zařídili mi letenky, mám neomezený přístup do skladu s vybavením, což by bylo u nás nemožné, protože by výstroje druhý den zmizely. Hráči v naší první lize mají často problémy s výplatami, někdy nevidí peníze třeba několik měsíců. Kluci v mém věku si přijdou na pět tisíc měsíčně, v tom se to rozhodně nedá srovnávat. Vše se točí okolo peněz. A nenarážíme právě na další kámen úrazu? Český sport, potažmo hokej, by na tom byl pravděpobně mnohem lépe, kdyby měl takové finanční zdroje jako Švédové. S tím se dá i nedá souhlasit. Samozřejmě je těžké výhledově zabezpečit rodinu, když hrajete třeba 1. českou ligu, která je co se týče náplně tréninků a počtu zápasů srovnatelná s extraligou. Peníze, které se v obou soutěžích točí, jsou však neporovnatelné. Znovu se ale vracíme k české mentalitě, která se v našem hokeji víceméně zrcadlí. Jak to myslíš? Jeden smutný příklad za všechny. Ve Švédsku jsem nafasoval nejlepší hokejku na trhu a to první, co jsem udělal, bylo to, že jsem si ji šel schovat, aby mi ji do druhého dne někdo neukradl. Viděli mě lidi z klubu a nechápavě se ptali, co to jako dělám. Byl jsem za blázna, když jsem jim vysvětlil, že u nás bych ji další den nenašel. A to je se vším. Lidé si tady nic nezávidí. Ani platy, které tu má také každý rozdílné. Roli v tom bude zřejmě hrát také životní úroveň, která je ve Skandinávii pověstná. Pořád se bavíme o Švédsku, možná ho až moc vychvaluji, ale je to znát. Češi jsou rádi, když mohou vyjet v létě na dovolenou do Chorvatska, Itálie. Tady si může dovolenou dvakrát za rok dovolit i prodavač ze supermarketu. Potraviny zde mají trvanlivost maximálně 2–3 dny, všechno je čerstvé, ne jak u nás, kde máte na polovinu věcí dobu spotřeby tři týdny. Všechno je propojené a jde ruku v ruce. Mentalita lidí se přenáší do šatny, ze šatny na led, z ledu na vedení a od vedení zpět na fanoušky. Jsme rádoby patrioti Česká reprezentace do 20 let má za sebou nevydařené mistrovství světa. I přes nabitý kádr nepřešla přes čtvrtfinále. Bylo již na první pohled poznat, že je v týmu něco špatně? Ať už z herního projevu, vyjádření realizačního týmu nebo samotných hráčů. Od začátku bylo vidět, že ti kluci nehrají týmově, semknutě. A znovu se dostáváme na začátek. Není se čemu divit, když k tomu nejsou vedeni. Hlavně, že mají dobré statistiky. Také přišla vydatná kritika médií. Byla podle tebe zasloužená? To je druhá strana věci. Často byla na můj vkus až přehnaná. Nakonec to vyústilo v to, že se začala přehazovat vina z médií na trenéry, z trenérů na hráče. Skončilo to tak, že se z neúspěchu obviňovali hráči navzájem. Pro Švédy skončil šampionát také neúspěchem (4. místo, pozn. autora), ale v novinách jste žádné lynčování nenašli. Samozřejmě to tisk bral jako neúspěch, ale vše proběhlo ve vší slušnosti, spíš převládal smutek. V žádném případě se nesebral třeba Michael Nylander (otec švédského reprezentanta, pozn. autora) a nezačal útočit na svaz nebo realizační tým. Ota Pavel napsal v jedné ze svých knih: „Z pražského letiště a nádraží by měly vést kanály pro sportovce, kteří v cizině nic nevyhrajou." To je přesně ono. To jsme my, čeští rádoby patrioti. Když se něco podaří, jsme hrdý národ. Když v něčem náhodou neuspějeme, všichni ví, kde byla chyba a co je špatně. Po šampionátu byl od týmu odvolán trenér Miroslav Přerost. V souvislosti s jeho nástupcem se nejvíc mluví o Jakubu Petrovi, trenérovi reprezentační osmnáctky. Byla by to správná volba? Je to mladý, svěží trenér. Od kamarádů z Vítkovic, kde trénuje, vím, že má i přes svůj nízký věk přirozenou autoritu. Fajn chlap, co stmelí tým, přesně to je teď nejvíc potřeba. Stojí za ním především výborné výsledky z reprezentace osmnáctiletých. Mám na něj vlastně ještě jednu vzpomínku, která se týká jeho metod. Ano? V Kanadě platí nepsané pravidlo, že si při rozbruslení každý tým chrání svoji polovinu hřiště. On to zavedl ve Vítkovicích. My jsme přijeli k nim na zápas a tady to tenkrát nikdo moc neřešil. Když jsme párkrát přejeli červenou čáru, začali nás sekat přes nohy, chybělo málo do hromadné bitky. Bylo to trošku divoké, ale mně se to líbí. Projevuje to určitou úctu k soupeři, která nám tady taky chybí. Vraťme se na závěr ještě k tobě. Máš vůbec ještě ambice dosáhnout v hokeji na nejvyšší mety? Mám, i když se to tak teď nemusí jevit. Bude mi 22, pořád je možnost dostat se na špičku. Ale upřímně, pokud mi půjde o peníze a o to, aby mě hokej bavil, můžu hrát do čtyřiceti ve Francii nebo Polsku a peníze si vydělám náramné. Zpátky do Česka tě to netáhne? Leda tak za rodinou. S přítelkyní jsme se shodli, že bychom chtěli v zahraničí vydržet i v budoucnu. Nejen kvůli hokejovým, ale také životním podmínkám. V případě mého pokračování v nižších ligách mi klub vždy kromě platu zajistí i práci, navíc hradí všechny poplatky spojené s bydlením. Tudíž bychom rádi žili ve Švédsku, Finsku nebo Francii. Nechci, aby to celé vyznělo negativně, ale zkrátka bychom se zatím rádi vyhli návratu a trvalému usazení v Česku. |
|
|
|
