ROZHOVOR: Nic nevzdávejte, všechno chce svůj čas Anežka Fenclová
S nevidomým horolezcem Janem Říhou o překonávání sebe sama i vrcholků hor, změně přístupu k lidem s handicapem, o problémech sehnat zaměstnání, o integraci a o tom, co dokáže síla vůle.
Jan Říha (38) se narodil s vadou zraku a krátce nato přišel i o jeho nepatrné zbytky. Z Pražského hradu, kde pracuje jako kurýr vnitřní pošty, vyráží ve volném čase na náročné vysokohorské expedice, na nichž si v rámci svého projektu Schody do nebe plní svůj sen – překonat 7 nejvyšších vrcholů všech kontinentů.
,,Půjdeš vpravo, šikmo od informací, kolem obelisku a uvidíš balkon s vlajkou, pod ním je vstup do kanceláře prezidenta,“ popisuje po telefonu cestu k sobě do práce, jakoby se na ni právě díval z okna. Dosud jsme si vyměnili jen několik SMS zpráv a tento telefonát, kdy mi Honza nabízí tykání. Bavíme se o běhání, životě i o počasí, jako bychom se znali odjakživa.
Sedíme v jedné z místností Kanceláře prezidenta republiky na Pražském hradě, kde už více než deset let pracuješ. Co je náplní tvé práce?
Dělám kurýra vnitřní pošty, takže moje práce je roznášení vnitřní pošty po Hradě. Pohybuješ se zde bez slepecké hole a zcela bez navigace jiných, přitom umíš rozeznat jenom světlo a tmu. Podle čeho se orientuješ?
Jsem tady spoustu let, tak už to tady znám jak svý boty. Musel jsem si udělat orientační body, nejdříve to s někým projít, ale teď mi to tady po těch letech připadá někdy už i malý.
Jak ses k práci na Hradě dostal?
Bylo to v roce 2000, ještě za prezidenta Václava Havla. Končil jsem zrovna střední školu a hledal jsem práci. Nemohl jsem dlouho nic sehnat, a tak jsem si říkal, že ze srandy zkusím napsat i na Hrad. Nepřikládal jsem tomu velký význam, ale zkusil jsem to a najednou mi přišla odpověď, ať se dostavím na pohovor. Za tu dobu se na Hradě vystřídali už tři prezidenti. Měl jsi díky práci příležitost s nimi být v kontaktu?
V kontaktu ne, ale když se potkáme, tak se pozdravíme.
Náplní života je ale pro tebe sport a horolezectví. Jak ses se svým handicapem dostal právě k lezení?
Začínal jsem se sportem už jako dítě. Věnoval jsem se atletice, jezdil jsem na lyžích i na běžkách. K lezení jsem se dostal až v 15 letech díky svému kamarádovi Michalovi Absolonovi, který v Krči postavil lezeckou stěnu. Tam jsem si lezení prvně zkusil a už jsem u toho zůstal.
Také mám zkušenost s lezením a na začátku to, snad až na výjimky, nikomu příliš nejde: nemá silné ruce, žádnou techniku a posun od začátečníka k pokročilému vyžaduje silnou vůli. Neodradily tě těžké začátky?
Je to o tom vydržet. Všechno chvilku trvá. Nikdo není dokonalej a nejlepší hned. Já si myslim, že nejlepší ani nikdy nebudu a ani nechci. Jde o to si zasportovat, být mezi lidma a užít si. Proto to dělám, protože mě to baví. V začátcích jsem samozřejmě nelezl ty největší obtížnosti.
Na svém webu píšeš o prvních zkušenostech z lezecké stěny v Ruzyni: ,,Když jsem tam přišel, zaplatil jsem vstup 60 korun, sedl si na lavičku a čekal, až uslyším, že je někdo volný bez spolulezce, nebo půjde okolo mne a vezme mne do party. Prvních pár návštěv jsem spíš seděl za peníze a občas se zeptal, zda mě vezme.“ Takový počin vyžaduje velkou dávku odvahy a myslím, že řada lidí bez handicapu by se k něčemu takovému neodhodlala, natož opakovaně. Kde jsi vzal sílu se tam vracet?
To byla přesně ta touha. Když jsem ještě bydlel u našich, kde jsem dříve pracoval, musel jsem s lezením přestat, protože jsem dojížděl do práce a ani tam žádný skály nebyly, a pak když jsem se přestěhoval a chtěl jsem se k tomu sportu vrátit, zjistil jsem si, kde je nejbližší stěna, jednoho dne jsem se tam vypravil a čekal jsem. Záleží na tom, jak moc chceš. Samozřejmě byly i chvíle, kdy mě to zamrzelo, ale vydržel jsem a vyplatilo se mi čekat.
V roce 2011 jsi v jednom z rozhovorů řekl, že máš sny, ale snažíš se být skromný a nechtít všechno hned. Bylo to tak vždycky, nebo je to výsledek už nějaké reflexe?
Začal jsem lézt a neměl jsem ambice jít hned nahoru, vylézt na osmitisícovku. Chtěl jsem jít postupně, jak mě to pustí, a taky jsem šel. Nejprve to bylo na Mont Blanc, Elbrus, Kilimandžáro a naposledy na Acconcaguu. Letos mě oslovila Lucka Výborná a Honza Trávníček, tak s nimi pojedu na Čo Oju, což bude moje první osmitisícovka.
Tvým snem je vylézt 7 nevyšších hor všech kontinentů. O jaký projekt se jedná? A je plánovaná Čo Oju také jeho součástí?
Jedná se o projekt Schody do nebe, který vymyslel můj kamarád Jan Bednařík, profesionální horský vůdce, kdy se snažím vylézt 7 vrcholů, známých jako Seven summits. (Jde o horolezecký projekt, který byl poprvé definován v 80. letech 20. století amatérským horolezcem a podnikatelem Richardem Bassem, pozn. red.) Říká se, že kdo chce zdolat všech sedm vrcholů, měl by raději vylézt i na nějaké další hory, aby se připravil na ty náročnější. V mém projektu je také Everest a přiznám se, že se mi tam teď moc nechce, je tam hodně turistů a radši teď půjdu na Čo Oju.
Považuješ i svůj život tak trochu jako schody do nebe? Kdy každý krok je krokem dál?
Snažím se ukázat lidem, ať už těm, kteří mají nebo nemají handicap, že když člověk za něčím jde, má okolo sebe lidi, kteří ho berou, tak že může dokázat hodně a je to jenom o tom člověku, jestli chce. Především musí chtít on sám, nesedět doma a nečekat, že to přijde všechno samo. Další důležitá fáze jsou lidi, kteří mu budou chtít pomoct jeho sny splnit.
Jaké další výstupy jsi absolvoval?
Mimo projekt jsem byl například na na Mont Blancu, El Kapitánovi v Kalifornii, nebo na Gerlachovském štítu na Slovensku.
Už tak nelehké výstupy si komplikuješ ještě tím, že lezeš bez kyslíku. Setkal ses už s nějakou krizovou situací?
Vždycky může nastat nějaký problém, mění se počasí, více to vyčerpává. Na té Acconcague mě vyčerpávaly ledovcové jehlany. Musel jsem mezi nimi kličkovat a bralo mi to hodně sil, ale šel jsem do toho s tím, že musím bojovat. Každá výprava je posouvání mých hranic, ale je to těžší a těžší. Na Čo Oju jsem zvědavej. Je mi jasný, že to nebude nic lehkýho. Bude to chtít trénink, cvičit, chodit běhat, mít dobrou fyzičku. Tvůj kamarád Michal Absolon říká: "Je neuvěřitelné, na čem je ochoten stát - asi je to tím, že na to nevidí." Souhlasíš?
Asi jo. Jakmile něco najdu, tak na tom stojím. Výšku nevidím, tak mi to nevadí.
Ale slyšíš ji…
Slyším, ale nevidím
V čem se liší tvoje lezení oproti lezcům bez handicapu?
Jdu za člověkem, který poklepává teleskopickými hůlkami o kameny. Na výpravách do hor je důležité nikam nespěchat, to je moje zásada, hezky v klídku, nepodcenit aklimatizaci, ta je důležitá. Na stěně nebo na skále se orientuju podle hodinových ručiček, podle kterých mě spolulezci navigují. Na delších výpravách používáme ty hůlky, jinak by se umluvili. Když je velká tlupa a chtějí všichni radit, to je nejhorší co může být.
Někdy je potřeba lézt i za tmy, jak v takovém případě probíhá navigace?
Na laně je to jedno. Jdeš za lanem pořád nahoru. Na výpravách mají čelovku, mně ji dají taky, aby viděli, kde jsem, a jdeme.
Jaké jsou tvé nejlepší výsledky?
Macochu jsem lezl jako první nevidomý horolezec. Na Acconcague jsem šel jednu cestu jako první a dostal jsem tam i certifikát, že jsem první, co to vylezl.
Máš ve světě nějaké konkurenty?
Seven Summits měl dát i jeden Američan.
V diskusi pod videem jedné z cest je napsáno: ,,Nechápu, proč to dělá, když nemůže vidět tu krásu.” Jak to tedy je je? Čím se kocháš?
Kochám se tak, že mi to popíšou kamarádi. Vnímám přírodu, ptáky, ale nejdůležitější je ten pocit, že jsem to dokázal, že jsem zase o krok výš. Tyjo, podařilo se to, bojoval jsem a jsem nahoře. Spoustě lidí, kteří nemají handicap, se to nepodaří. Nejdůležitější je ten pocit, že jsem tam vylezl a že vím, že můžu jít zase dál.
Četla jsem, že některé výstupy doprovází slzy. Jsou to vždy slzy dojetí, nebo někdy skutečně lituješ toho, že nevidíš to, co ostatní?
Vždycky to byly slzy radosti.
Setkal ses s dalšími negativními reakcemi? Jak je snášíš?
Asi jo, ale nevybavuju si je a nic si z nich nedělám. Já to nějak neřeším, neprožívám to, nemá to cenu.
Je něco, z čeho máš strach? Co ti připadá jako překážka?
V horách člověk nikdy neví, dá se zvládnout hodně, ale je důležité, aby člověk neriskoval. Není tam prostor pro hrdinství. Já hory nepodceňuju a mám k nim velký respekt.
Sami horolezci bojují nejčastěji s překonáním sebe sama a s psychickým vyčerpáním. Je to u tebe podobné, nebo tyto otázky máš vyřešené a všechnu pozornost a soustředění věnuješ samotnému výstupu?
Musim se maximálně soustředit, vnímat člověka před sebou i svoje tělo, ale i já samozřejmě řeknu, už nemůžu, to řeknou cestou všichni, ale proto je důležitej ten kolektiv, že se ženeme dál.
Na svých webových stránkách píšeš, že jsi uvázán na laně důvěry. Stalo se Ti, že tvou důvěru někdo zneužil?
Jestli to tak bylo, tak si toho nejsem vědom.
Nejhorší je sedět doma a litovat se
Co říct lidem, kteří se bojí oslovit a pomoct lidem s handicapem? Jak mají pomáhat?
Nebát se lidi oslovit, říkám to pořád. Nestydět se, nabídnout pomoc nebo se zeptat, jestli s ním nechtějí sportovat. Nebát se zeptat, je to stejný člověk jako každý jiný.
V jednom z tvých rozhovorů jsem četla: ,,Sám jsem nevěřil, že bych něco podobného mohl zvládnout“ – co byl ten hnací motor, kdy jsi začal věřit, že to půjde?
Zkusil jsem to na stěně, pak i na skalách, tak jsem si říkal, proč by to nešlo. Pořád je to tak, že když něco vylezeš, tak tě to žene dál. Když člověk zjistí, že to jde, že to dokázal, dokonce co třeba ještě jiný člověk s handicapem nevylezl. To, že ukážeš, hele dá se to.
Z handicampů, které jsi s horolezeckým oddílem Matahari dříve pořádal, máš zkušenost i s jinými handicapy, jak je vnímáš?
Z hlediska sportu tak, že když to ten handicap člověku umožní, tak proč ho nedělat. Není v tom rozdíl.
Přál by sis změnit pohled na lidi s handicapem? Změnit mýtus, že člověk s handicapem je chudák a nic nemůže?
Nejhorší je sedět doma a jenom se litovat, to je špatný.
V kolika letech jsi ty přijal svůj handicap a přestal se litovat? Působíš velmi optimisticky a vyrovnaně, mnohem více než řada zdravých lidí, kteří nemají objektivní důvody si stěžovat.
Já jsem na to byl zvyklý odmalička.
Jaké lezení a cesty máš nejraději?
Mám rád písek (pískovcové skály, pozn. red.), taky to, když člověk odjede do hor, od stereotypu, odjede od lidí. To je taky jeden z důvodů, proč to dělám. Mám rád všechny cesty. Někdy je hezká krátká, někdy dlouhá, záleží, jak co sedne. Nejdůležitější je ale ten zážitek, ty lidi, pak i to pivko, při kterém si vyprávíme a sdílíme zážitky. Dá se dobře skloubit práce a vrcholový sport?
Nejsem vrcholovej sportovec, takže normálně chodím do práce, po práci si jdu zaběhat nebo si zacvičím a na delší výpravy si beru dovolenou. Sport dělám jako koníček, vrcholově mě to nikdy nelákalo.
Každý úspěch a překonaný vrchol je pro mě zážitkem Teď chystáš další nový projekt, charitativní běh. Co je jeho cílem a čí to byl nápad?
Ten jsem vymyslel se svojí sousedkou Radkou Brothers. Je to ve Stříbrné skalici běh od Nevidím do nevidím, jehož první ročník se koná 23. května. Startovné je 100 korun a trať je dlouhá 11 kilometrů. Na facebooku je dostupná mapka a fotky z loňského přípravného ročníku. Výtěžek máme v plánu věnovat Dětskému domovu Sázava a nově i pečovatelskému domu. Běhu se ale věnuješ více, máš za sebou několikrát Pražský maraton. Běháš vždy za doprovodu, nebo si jdeš zaběhat i sám?
Třikrát Pražský maraton a spoustu půlmaratonů. Běh se dá dělat kdekoliv a skoro s kýmkoliv. Chodím běhat, protože se proběhnu s lidmi, užiju si atmosféru a taky získávám fyzičku, ale vždycky musím běhat s někým.
Jaký je tvůj největší zážitek?
Každý úspěch a překonaný vrchol je pro mě zážitkem. Každý je něčím specifický a za každý je člověk rád, že ho vylezl.
Zatím se ti vše podařilo. Bojíš se někdy, že se to nepovede a ztratíš tu sebedůvěru?
Když to dál nepůjde, tak nepůjdu, člověk nikdy neví. Já tomu nechávám volný průběh, co přijde, i těch 7 vrcholů mám nastavených tak, že půjdu, kam mě to pustí. Když mě to nepustí dál, tak třeba ten projekt skončí.
Kde bereš tu vnitřní sílu?
Vše záleží na přístupu. Toho negativního má člověk kolem sebe hodně a proč se v tom utápět? Někdy toho člověk má moc, ale řešit spoustu nedůležitých věcí, tak tím stejně nikdy nic nevyřeší.
Je něco, co by sis přál ve svém životě změnit?
Asi jsem o tom nepřemýšlel, ale člověk by neměl být zase tak náročný.
A je něco, co by sis jen přál?
Ať se lidi přijdou proběhnout na náš běh pro dobrou věc.
Narodil se 9. 9. 1976 v Olbramovicích, nyní žije ve Stříbrné Skalici. Už jako malý se aktivně věnoval sportu. Dělal atletiku, lyžování, ale jeho vášní se po vystudování odborného učiliště pro zrakově postiženou mládež stalo lezení. V rámci projektu Schody do nebe vylezl na vrchol kavkazského Elbrusu (5. 642 m n. m.), afrického Kilimandžára (5. 895 m n. m.) a argentinské Acconcaguy (6. 962 m n. m.), kde zdoláním jedné z cest získal certifikát za prvotní výstup. Je také prvním, historicky zaznamenaným nevidomým horolezcem, který vylezl stěnu propasti Macocha a druhým nevidomým horolezcem, jenž zdolal vrchol kalifornského masívu El Capitan v Yosemitech. Od roku 2000 pracuje jako kurýr vnitřní pošty na Pražském hradě. Je předsedou lezeckého odddílu Matahari, který pomáhá handicapovaným dětem začít se sportem a spoluzakladatelem charitativního běhu od Nevidím do nevidím. O svých zkušenostech, horolezeckých výpravách, životní cestě a přístupu píše svůj web a přednáší na outdoorových festivalech. Uběhl tři Pražské maratony. Nejbližší projekt, který ho čeká, je osmitisícovka Cho Oyu (8. 201 m n. m.)