KOMENTÁŘ: Jsem Charlie, nejsem Charlie? Ani jedno, ani druhé
Jakub Musil Útok na základní svobodu, svobodu slova, však daleko více rozezněl ještě jednu větu. Je suis Charlie. Jsem Charlie. Tak vyjádřili sounáležitost se satirickým týdeníkem Charlie Hebdo lidé po celém světě. Zároveň tím však otevřeli jedno pozoruhodné téma.
V České republice odstartoval zajímavou debatu Tomáš Halík. Měli by být nešťastné oběti redakce Charlie Hebdo oslavováni jako hrdinové a symboly naší kultury? „Ne,” odpovídá. A já mu rozumím. Halík nezpochybňuje ohavnost teroristického činu, nezlehčuje nebo neomlouvá vinu vrahů, nepolemizuje o svobodě slova. Ta musí zůstat nedotknutelná. Otázkou však je, jestli by právě na „piedestalu“ oné svobody měl stát mnohdy velice urážlivý humor časopisu Charlie Hebdo. A to si Tomáš Halík nemyslí. Jeho argument dává smysl. Urážení druhých, ať je obhajováno jakkoli, není něčím, co by mělo symbolizovat naši kulturu. Na druhou stranu je ale, myslím, právě v těchto dnech přece jen potřeba ukázat, že svobodu slova nám nikdo vzít nesmí. A třeba i se skřípěním zubů na zmíněný piedestal Charlie Hebdo alespoň na chvíli postavit. Až však emoce odezní, souhlasím, že bychom jej měli zase sundat. Úcta k druhým je stejně důležitá jako svoboda slova „Existuje hranice mezi bezdůvodnými urážkami a satirou. Většina toho materiálu jsou bezdůvodné urážky,“ řekl na adresu Charlie Hebdo zodpovědný redaktor deníku New York Times Dean Baquet, který karikatury odmítl přetisknout. Podobný názor má i Halík. „Když má na obrázku svatá trojice anální sex nebo Pana Maria rodí dítě s prasečím rypákem, je to pouze urážlivé a nenese to žádné poselství. A toho si nevážím,“ říká. Na druhou stranu souhlasím i s Martinem C. Putnou, který tvrdí, že právě takové „vtipy“ musí existovat. Ano, musí. Ale nesmí se stát vzorem naší kultury. „Tak jako vzorem naší kultury není kýč nebo pornografie,“ upřesňuje Halík. O to jde, o nic jiného. Vzorem a zásadní hodnotou naší kultury musí zůstat úcta k druhým. Nechápejte mě špatně. Sám humor miluji a ten černý obzvlášť. Ale drsné vtipy o židech bych také neříkal někomu, kdo přišel v koncentračním táboře o celou rodinu. Jde o to vidět věci i z druhé strany a chápat, že určité věci můžou člověka opravdu urážet. A i když takové věci musí také svobodně existovat, bezdůvodné urážení by se přece jen nemělo stát standardem naší společnosti. Právě to chtěl, myslím, Halík říci. Rozhodně nemyslel to, že by náboženství mělo být od karikatur zcela uchráněno, jak si ve své reakci na Halíka špatně vyložil komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk. Jen v tom nesmíme vidět vrchol naší kulturnosti. Nejde o žádný zákaz, nejde o žádnou represi, nejde o to, že by tenhle humor, ač mnohdy urážlivý, měl zmizet. Naopak. Ale nesmí se stát ani něčím běžným, co budou všichni oslavovat a k čemu budou vzhlížet. Musí mít své místo, ale musí mít své místo tam, kde ho má mít a kde ho také měl. S běžným nákladem v řádech desítek tisíc výtisků, ne milionů. (Něco jiného je jednorázová akce na vyjádření solidarity). Nedovedu si představit, kdyby se ve všech médiích začaly objevovat posměšky a bezdůvodné, urážlivé útoky na kohokoliv a na cokoliv. Ano, bylo by to svobodné právo, ale chtěli bychom v takové společnosti žít? Ve společnosti, kde bychom neměli úctu k nikomu a k ničemu? Tahle základní hodnota se přece vytratit nesmí. Svoboda slova by neměla být zneužívána k šíření nenávisti. Nepropásněme historický okamžik „Je suis Charlie“ by mělo symbolizovat sounáležitost a říkat „jsem proti terorismu“, ale zároveň to nemusí znamenat, že se nutně identifikuji s redaktory. Kdyby někdo vystřílel redakci Haló novin za to, že zlehčuje severokorejský režim, také bych se za ně postavil a možná si i to další číslo na vyjádření podpory koupil. To ale neznamená, že s nimi souhlasím a chci, aby je začali číst všichni. Chápu také argument, že teď není nejpříhodnější chvíle rozebírat vhodnost a nevhodnost humoru. Teď jde o něco daleko většího a za to bychom se měli postavit. Debatu o morálních mezích bychom si asi měli nechat do klidové situace. Na druhou stranu je potřeba vzít v potaz i to, co říká Tomáš Halík. „Je před námi historická chvíle. Naprostá většina muslimů odmítá projevy násilí, jsou proti extremistům a chtějí být s námi na jedné lodi, ale ve chvíli, kdy budou dostávat tyhle obrázky, které navíc dáme do milionového nákladu, tak jim pliveme do tváře a naháníme je k extremistům. A to, si myslím, je strašná chyba.“ Ano, jsem Charlie proto, že nejsem na jedné lodi s teroristy, hájím právo na svobodné slovo a respektuji, že i takový časopis na něj musí mít právo a chci, aby i takový humor svobodně existoval. Ale nejsem Charlie proto, že si myslím, že cesta bezdůvodného urážení by neměla být tou, po které půjde celá naše společnost. |
|